Když se mi po ani ne po dvou týdnech od testování aktuálního Monstera naskytla možnost prubnout taky „malýho“ Streetfightera, hlava okamžitě souhlasně kývla. Řeč byla o dvouválcové variantě Streetfghtera, vycházející technicky z Panigale a poháněná motorem Superquadro. Dost jsem se na tohle setkání těšil. Dvouválcové bestie byly vždy nejblíž mýmu motonaturelu. V garáži jsem měl litrovýho Raptora, tři Tuona nebo třeba eRkovýho Superduka, no a se všema to byla pokaždé velká zábava. Baví mě na nich ta ohromná porce krouťáku, kterým disponuje motor už v nízkých otáčkách. Užívám si reakce na každej dotek plynu i když třeba nechtěnej, například jen při přejezdu příčné nerovnosti. Tyhle mašiny jsou neskuteční divočáci a nespoutaní dravci. Zvládnout je vyžaduje kromě nezbytného jezdeckého umu taky notnou dávku respektu.
Tak jsem šel Streetfightera V2 vyzvednout
Motorka je to… krásná. Pokud si na vzhled Monstera někdo musí zvykat, tak u Streetfightera to tak nefunguje. Na první pohled vím, co mě čeká. Je to na první pohled zlej, přikrčenej dravec, připravenej vystartovat a kořisti zlámat vaz. Absolutně machistická záležitost, neskutečně sexy, s ohromnou aurou sebevědomí. I když Streetfighter V2 stojí tak je mi jasný, že spolu pojedeme rychle. První si všimnete nízko položeného „zobanu“ s led světlomety. Hned po něm uhrančivé Ducati červené barvy, titěrné zádě a odhalenýho zadního letmáče s vycizelovaným designem. Zadek mašiny působí ohromně lehce, maximum optické hmotnosti se koncentruje na jeho předek.
Ergonomie Ducati Streetfighter V2
Posez je zde proti Monsteru více nad motorkou než v ní. Sedlo Streetfightera je v porovnání s ním o dva a půl centimetru vyš od země. I tak na zem bez potíží dosáhnu, i když nejsem žádnej čahoun (jen připomínám svých 173 cm). Malinko víc vlastní váhy cítím na rukou, přirozeně tak motorku svírám víc koleny. Mezi nimi je Streetfighter V2 díky stavbě s eLkovým motorem uzounký a příjemně se na něm sedí. Nohy na stupačkách jsou sportovně zalomené a při delším tripu jsem si je čas od času musel protáhnout. To je ovšem daň za nekonečnou volnost náklonu, třeba i na okruhu. Proti Monsteru jsem si uvědomoval vyšší hmotnost, danou přítomností většího chladiče, tlumiče a celkově robustnější stavby celé mašiny. Vždycky je něco za něco…
Stačí vzít řídítka do ruky
Řídítka mají perfektní šířku i sklon, obě páčky jsou stavitelné a příjemně padnou do ruky, všechny ovladače jsou intuitivně po ruce. Zaplať pánbůh tu chybí tempomat. Streetfighter V2 startuje pomocí klíčku, přesně jak to mám rád. Jakmile naskočí, rozehraje motor koncert značně odlišný od Monstera. Je tu hluboký baryton, který je pastvou pro uši při volnoběhu, otevřeném plynu i při brzdění motorem. Vytratí se jen občas při zavřeném plynu a nízkých otáčkách, ale jen na chvilku. Před sebou mám excelentní barevný, 4,3“ barevný TFT displej, vždy perfektně čitelný. V přehledném menu volím pro začátek mód ROAD. K dispozici jsou ještě „bezpečný“ WET a hlavně SPORT, na který brzy každopádně dojde.
Kdo netestuje, neví co je dobrý!
Ještě si dvakrát vrknu plynem a řadím jedničku. Příjemné akorátní „cvak“ a s respektem pouštím spojku. Motor se příjemně sbírá už od nižších otáček, žádné dvouválcové cukání. Dvojku řadím ještě se spojkou, pro další kvalty už použivám quickshifter – k němu se ještě vrátím. Streetfighter jede přes Brno překvapivě něžně, plynule a bez cukání. Nikde žádný pokus mě zabít nebo alespoň zranit nevnímám, což je pro mou jezdeckou duši malinké zklamání. Připadne mi, že při průjezdu městem SF V2 jede vlastně jako Monster, nebo snad ještě míň??? Při delší jízdě na SF je přece jen cítit jeho tužší nastavení podvozku a o stavu silnic má moje zadnice daleko lepší přehled.
Klidné projížďky prostě nesnáší
Za městem pomalu provoz řídne, silnice se konečně otevírá. V MENU měním nastavení na jízdní režim SPORT. No tak pojď a ukaž mi, co umíš! A mám to. V sedmi tisících otáčkách totiž u Monstera představení (i když velkolepé) končí. Tady ale ta libová show teprve začíná. Motor mohutně zatáhne, zvuk ještě zostří, nervozita řídítek dává vědět o odlehčení předního kola a Streetfighter letí dopředu fakticky jak V2. Točím ho do nějakých desíti a řadím. Nemá smysl v tomto tempu přemýšlet o spojce. Quickshifter při každým kvaltu bleskově zařadí, s takovým krátkým ostrým štěknutím – přesně takový bývá slyšet v závodech SBK nebo Moto GP. Jestli tenhle zvuk byl na Mostreru skvělej, tak tady je přímo božskej! Ten zvukovej vjem z otáček a řazení je tak návykovej, že občas řadím nahoru, i když už bych měl jít spíš „z plynu“. Takže zase rychle pár kvaltů dolů, plný brzdy, švihnu s ním do zatáčky a zase plnej a řadit nahoru… Jistotu „na brzdách“ mi dává skvělý ABS od Bosche s cornering funkcí. Na výjezdu ze zatáček mě zase hlídá kontrola trakce. Nervózní řídítka úspěšně krotí standardní tlumič řízení. Po ježdění na něm mám pocit, že pro ty co rádi topí naplno by i tady na SF V2 ty boční přítlačné winglety nebyly jen pro parádu. Naštěstí i když nejsou v základu, tak za příplatek jsou k mání i pro tuhle mašinu.
153 koní čeká, až otočíte zápěstím
Přestože je motor na dvouválec neuvěřitelně elastickej a prakticky je možný odjezdit celej den na trojku a čtyřku, tak mi to nedá a topím mu a řadím a brzdím a topím a řadím… I přes kratší rozvor Streetfighteru proti Monsteru je cítit odlišná geometrie podvozku. Rozvor je kratší díky decentrálně a nutno uznat i efektně uloženému zadnímu tlumiči. V nižších rychlostech je třeba při nájezdu do zatáčky víc „pracovat tělem“ a soustředit se na správný průjezd. Ale s narůstající rychlostí se to mění a bajk je v náklonu na Pirelli Diablo Rosso IV prostě dokonalej. Ono tady vlastně všechno funguje jednoduše: čím rychleji, tím líp. Motor, řazení, podvozek, gumy, ergonomie i ten zvuk jsou vždycky nejlepší, když se mu pořádně tlačí na pilu.
Abych ho jen nechválil
Nějakou tu drobnou vítku bych přece jen našel. Na displeji bych ocenil stav paliva v nádrži – to už by mohl být u takové motorky standard. Světlo s kapličkou přístrojů před větrem moc neochrání. Kouřovej štítek, co jsem na něm kdesi viděl, by mu v základu slušel. A potom ten svod od zadního válce pod sedlem. Ten fakt dost topí. Když bylo venku 30 C a stál jsem s ním na šraňkách, bylo to celkem peklo pro rozkrok. Taky jsem v motobotách obtížněji hledal boční stojan, ale na to se dá zvyknout a osvojit si na to vlastní grif. Víc toho opravdu není. Jinak se jim fakt povedl!
King of the nakeds
Když bych měl svoje dojmy z ježdění na Streetfihteru V2 nějak shrnout, tak Streetfighter V2 je jednoduše excelentní naháč. Je to neskutečně pohledná raketa, za kterou se každý otočí. Na rozdíl od dřívějších dvouválců s vyšším objemem je tahle motorka příjemně použitelná a bezpečná v nízkých rychlostech. Fungování Streetfighteru ve vysokých rychlostech je natolik opojný, že je snadné si na tom vybudovat silnou závislost. Být se Streetfighterem rychlej vyžaduje notnou dávku zkušeností, respektu a taky vlastní sebekontroly. Tady vidím ten rozdíl mezi SF V2 a Monsterem. Monster je výborná a neskutečně rychlá motorka na okresky. V šikovných rukou na nich nebude Monster pomalejší, než SF V2. Je snazší mít nad Monsterem kontrolu. Fyzickou, ale i tu mentální. Kde bude SF V2 hrát vyšší ligu je rozhodně okruh. Tam bude znatelně rychlejší. A přesně tohle bude pro leckoho ten pravý důvod, proč vytáhnout ze strožoku o nezanedbatelných pět tisícovek eurodukátů víc. Získáte za ně plnohodnotný superbike bez kapot se stavitelným podvozkem, tlumičem řízení a můžete se začít zaplavovat nekonečnou porcí adrenalinu. Děkuji DMOTO za neskutečný víkend v sedle dost možná nejlepšího naháče současnosti. Až ho budete zkoušet taky, tak si pamatujte základní pravidlo jeho používání: čím rychleji, tím líp! Teprve když mu budete řádně zatápět, ukáže vám Streetfighter V2 všechno, co umí.
Vyzkoušejte ho jak jezdí na vlastní kůži jako Ruda
Ducati Streetfighter můžete u nás v DMOTO prubnout v rámci našeho testování na jeden i více dní. Je to fakt jednoduchý: vyberete si a zamluvíte termín vašeho testování, složíte kauci 40 000 Kč a jezdíte.
