V říjnu minulého roku byla v Miláně představena jedna z nejočekávanějších novinek od Ducati. Podle jejich reklamní kampaně to mělo být něco revolučního. Jak jsem se později na vlastní kůži přesvědčil, bylo to něco, na co jsme zatím nebyli u sériových motorek z továrny v Bologni zvyklí. Motorová revoluce obrátila naruby zažité pravidlo, že Ducati rovná se jedině chraplavý dvouválec. Panigale V4 výkonově a elektronickým vybavením revoluční rozhodně je. Malá, krásná a už od pohledu ostrá a zlá. I když jsem během krátkého seznámení zdaleka nevyužil všechno, co se v nové Panigale skrývá… jsem si jistý tím, že čím víc se na ní tlačí, tím líp funguje.
Už na první pohled je jasný, že tohle musí fungovat…
Nádherná maska, která na první pohled budí respekt, kulaťounká nádrž, která se rozšířila tak akorát mezi stehna, miniaturní rám, který se vám při jízdě na okruhu rozpálí tak, že by zvládl upéct i hemenex. Přiznám se že, zezadu mě teda bere nejvíc. Chápu, proč si s tím designéři tolik vyhráli, zezadu totiž Panigale V4 vidí všichni ostatní nejčastěji. Prostě komplet všechno, na čem sedíte, se už v podstatě neodlišuje od superbikových závodních speciálů. Ještě bych se zmínil o výborně řešených výfucích pod mašinou, které stejně jako u přechozích generací velkých Panigale nikde nezavazí, nenarušují souměrnost ani design motorky a hlavně zajišťují další snížení těžiště. Nádrž samotná má asi dvě a půl kila, takže vyvážení je teda fakt úžasné!
Hlavně to nezahodit!
Jako testovací model jsme zvolili verzi "S" hlavně proto, abychom se neochudili o žádnou z elektronických fines. První testovací tratí byl Slovakiaring, kde jsme pod křídly agentury Dafit Filla Racing strávili dva příjemné slunečné dny. Zařazení do rychlostní skupiny "B" této raketě úplně nesedělo. Nicméně s mými jezdeckými schopnostmi a heslem "hlavně to nezahodit" to nakonec bylo tak akorát. Přiznám se, že takový respekt jsem už dlouho necítil. Nebylo to jenom cenovkou atakující hranici 700 K. Mám totiž díky 15 letům u Ducati velmi málo naježděno na čtyřválcových mašinách. A už vůbec se nebavím o zkušenostech s motorkou, kterou hýbe 214 koňských sil.
Cuore je setsakramentsky sportivo!
Srdcem Panigale V4 je čtyřválec Desmosedici Stradale. Už jenom po nastartování je vám jasné, že se pojede rychle. Ta věc vrčí zle a na volnoběh skutečně zvukem připomíná dvouválcovou Panigale. Do nějakých šesti tisíc je to pohodička, vůbec bych neřekl, že pod sebou mám přes 200 koní. Motor necuká, není nervózní a v nízkých otáčkách neškube řetězem. Od šesti tisíc otáček už začíná peklo, ale střední pásmo vlastně ani nestačíte pořádně zaregistrovat a motor už se točí ve vršku, motorka letí kupředu a přístrojový panel na vás zuřivě bliká. Tak snadno se nechává vytočit, až to bere dech. Motor vám neustále našeptává ještě trošku, ještě trošku, ale to už málem nestačíte dobržďovat před další zatáčkou.
Pneumatiky, ty gumuje s velkou chutí...
Díky nedostatečným skladovým zásobám nové zadní pneumatiky pro tento model, vskutku brutálního rozměru 200/60 - 17 jsem na zadek obul Pirelli Diablo Rosso 200/55 - 17, což je silniční dvousměsová pneumatika. Takže žádné lepidlo, jako třeba Supercorsa, nebo slick. Sice se trošku žvejkala v překlápěčce na výjezdu do cílovky, ale jinak fakt odvedla super práci a po celých dvou dnech broušení okruhu skončila na půlce masa, což je pozitivní i z ekonomického pohledu. Ovšem na předek jsem neponechal nic náhodě a obul jsem tovární pneu Supercorsa.
Ať už si vyberete cokoli, s Panigale V4 to bude jízda…
Máte k dispozici tři režimy výkonu a nastavení elektroniky. Nejslabší na vodu jsem vynechal, bylo sucho. Zbývá mi tedy RACE a TRACK. Kamarád s BMW podotknul, že režim TRACK by volil pouze s obutím slick a tím mě tak uzemnil, že bylo vybráno. Zůstávám u prostředního režimu. Tovární nastavení ostatních jízdních asistentů neměním a vyrážím na trať. A popravdě jsem vůbec nelitoval a na střední režim jsem vydržel až do konce. Posed na Panigale V4 je velmi příjemný. Řídítka padnou jako bych se s nimi narodil v ruce, nádrž akorát mezi nohy. Nikde žádné ostré hrany nenajdete, ať máte 160 nebo 200 centimetrů. Jediné co bych v pozici jezdce uvítal jinak, jsou stupačky- přál bych si je víc nahoře. Začal jsem dost brzo škrtat špičkou boty a z dalších debat o Panigale V4 vím, že nejsem jediný.
Na Panigale V4 nejezdíte, Panigale V4 krotíte!
Řadím tedy 1,2 a boxovou uličkou vyjíždím napospas závodní trati. Hned první co mě udivilo- že skoro neslyším motor. Používám špunty do uší a jedu se sériovým výfukem, ale v podstatě slyším jen bzučení, které mi silně připomíná přenos ze závodu MOTO GP. Nádherné bzučení !! Nebo, že by nadzvuková rychlost ?? Pravda je, že na druhém horizontu jsem si přilehnul na nádrž, protože jsem si byl jistý, že přední kolo už jaksi není v kontaktu s vozovkou a o zadním jsem začal pochybovat. S přibývající rychlostí a zároveň jistotou za řidítky jem pochopil, proč karta motorky Panigale V4 začíná titulkem "A New Opera". Pod Vámi se odehrává opravdu koncert mnoha vysoce kvalifikovaných systémů, kteří Vám nejen do uší, ale hlavně do rukou pouští dokonalou symfonii.
Rohlík? Bude! Od ucha až k uchu. Garanzia!
Všechno, co se na okruhu dělo se dělo tak nějak úplně samozřejmě. Bez jakéhokoli nejistého pocitu, zaváhání nebo strachu. Nevím, na kolik procent v tom má prsty klikovka točící se na druhou stranu a na kolik pokročilá elektronika. To jak motorka zrychluje a zároveň nemá nejmenší snahu vás shodit ze sedla, je prostě neuvěřitelný. Poprvé jsem jako okruhový jezdec amatér mohl zažít slast řízeného smyku do zatáčky. Stačí zadupnout zadní brzdu, naznačit na kterou stranu ráčíte zatočit a počítač to za vás vyřeší. S jakou jemností ta motorka zvládá plné brzdy do vracáků, jak čitelně můžete regulovat prokluz zadku ve 200 km/h, to jsem opravdu nemohl zažít na ničem jiném. Díky kontrole trakce, díky systému ABS s funkcí brzdění v náklonu, díky Ducati wheelie control posouváte dost značně možnosti, co si myslíte, že je vůbec možné odjet. Ducati Quick shifter je přesný jako švýcarské hodinky, bez zaváhání řadí nahoru a dolu jako blesk. Pod plynem tam sázím všechny zbylé rychlosti a směju se přilby. Rychlost na konci každé rovinky je díky tomu výkonu úplně jinde než jindy a vzhledem k tomu by asi také bylo v pořádku o něco dřív začít brzdit. Jenže brzdy pracují přesně tak, jak by na hodně rychlé motorce pracovat měly. Ty brzdy by udržely Mustang Shelby…
Varujeme vás, po jízdě na Panigale V4 lidi začínají blbnout…
No a co říct závěrem ??? Že jsem se z toho zážitku ještě pořádně nevzpamatoval, ale fakt je jeden: bez velkýho čekání, od prvním metrů mě tahle motorka úplně dostala, rozebrala na kousky a rozemlela. Bavil jsem se. Od začátku až do konce, prostě celou dobu v jejím sedle. To jak celá Panigale V4 S funguje je součástí precizně vyladěného celku. Elektronika je smart, s přehledem říkám až mazaná. Z pomalého udělá závodníka, z rychlého pilota, kterého už nikdy nechytíte. Za recenzi děkujeme Radkovi, Capo di Tutti Capi DMOTO.
