Když jsem v DMOTO vybíral testovací mašinu na prodloužený víkend, motal jsem se hlavně okolo těchto dvou: Ducati Multistrada V2S a Moto Guzzi V85TT. Obě motorky znám jako svoje boty- obě jsou pohodový cestovní stroje. Trocha toho sportu jim není úplně cizí, což výrazněji platí pro Multistradu V2S. Potom jsem zastavil u matného černého Monstera od Ducati. Od prodejce Vaška jsem si poslechl historku o zákazníkovi, který na Monsteru jezdí až do Chorvatska. Vážně jede až do Chorvatska na tomto naháčovi? Dost jsem o tom pochyboval… Vašek si mezitím pochvaloval vlastní zkušenosti s ježděním na Monsteru. Protože jsem ho zatím ještě osobně nevyzkoušel, měl jsem motorku na prodloužený víkend vybranou.
Co se vyrábí přes 25 let, nemůže bejt špatný…
Poslední generace Monsteru od Ducati je loňská novinka. Dost se o něm psalo, v debatách na sociálních sítích to na jeho téma hučelo jak v úlu. Výsledek byl… no řekněme diskutabilní. Ducati Monster byl v minulosti často jako z jiné planety. Po svém uvedení na trh byl průkopníkem nové kategorie drsných naháčů. Později se stal skutečnou ikonou mezi mašinama, verze s vodou chlazenými motory byly nekompromisní sporťáky. Monster měl vždycky ten svůj trubkový rám a typický tvar nádrže. Silnější verze měly vzadu letmáč. Jízdní pozice byla navalená „dost na ruce“. V poslední generaci Monsteru z těchto zavedených jistot nezbylo prakticky vůbec nic. A nemít logo Monster na nádrži, docela bych přemýšlel, jestli je to vůbec Ducati. Je to prostě dynamicky vyhlížející naháč. Na první pohled na mě působí oproti minulým generacím malinko tuctově. Z kolemjdoucích je z něj někdo nadšený a někomu zase připomíná třeba kočku těsně před tím, než…„grcne“. Já jsem zpočátku nebyl vyhraněný. Na rozdíl od Scramblerů mě nový Monster na první dobrou za srdíčko nechytl.
Evoluce nebo revoluce? Záleží na úhlu pohledu…
Proč vlastně Ducati udělala ten odklon od zavedené extravagance Monsteru, kterou její majitelé tak milovali? Byla to evoluce. Původní koncepce Monsteru coby továrního naháče se postupně roztříštila na celkově tři samostatné série motorek. Ducati tyto série víc profiluje, aby si vzájemně nekonkurovaly. Kdo na Monsteru miloval jeho retro look a vzduchem chlazený motor, pro něj vznikla celá řada strojů Scrambler. Naopak pro sportovní střelce, co volili vodou chlazený varianty (S4/R), vznikl ještě sportovnější naháč Ducati Streetfighter. Ten je k mání s motorem V2 Superquadro (stejný motor pohání Panigale V2) nebo V4 Desmodici Stradale (stejný motor pohání Panigale V4). V obou případech jde o neskutečný děla na dvou kolech. Budete se na nich cítit, jak Baron Prášil na dělový kouli. Na Monstera holt zbylo vyplnit tu díru uprostřed. A tak přišla Ducati loni s poslední generací Monsteru. Co je vlastně tahle motorka zač?
Lighter, faster, Monster!
Design je dost subjektivní záležitost a Monster sklízí od diváků vše od nadšení po zklamání z absence trubkového rámu. Já záměr designéra během tří dnů pochopil a motorka mi přišla den ode dne hezčí. V černým matu se Ducati Monster tváří drsně, laufy podtrhují dravost. Jediný, co fakt nemusím je držák SPZ-ky s blinkry. Tady bych okamžitě z katalogu Ducati Performance vybral náhradu. Jinak ale není co řešit. Všechno na Monsteru sedí, nic nechybí ani nepřebývá. Prostě funkční design, žádný zbytečný cingrlata. Přesně tak to mám rád. Chybí mi teda příhradový rám z trubek. Nahradil ho motor jako nosná část a přední část rámu je z hliníkové slitiny, jako u Panigale. Sedlovka je z polymeru a skelných vláken. Výsledkem této kombinace je hmotnost rámu nižší skoro o 7 kilo!!! Přičtěte si lehčí motor, zadní kyvku, ráfky a bůhví co ještě a dostanete se na celkovou váhu 18 kilo, o kterou poslední generace Monster zhubla oproti modelu 821. 166 kg suché váhy působí skoro jako stopětadvacítka. Detailní představení techniky Monsteru poslední generace máte zde.
Na něčem takovém jste ještě neseděli!
Přes výšku sedla 82 cm od země dosáhnu i se svými 173 cenťáky na zem, dokonce patama! Je to příjemné a společně s nízkou váhou Monsteru je manipulace s ním na místě hračka. Je to díky dobře tvarovanému úzkému sedlu v oblasti rozkroku. Řídítka padnou pěkně do ruky, jízdní pozice mi přijde uvolněnější, než jsem byl zvyklý u starších Monsterů. Nohy jsou přiměřeně zalomené pro dostatečnou volnost náklonu. Ke startu je furt třeba klíček v zapalování. To je pro staromilce mého ražení pohlazení na duši. Motor chytne hned a připadne mi hlučnější, než jsem čekal. Pro mě rozhodně milé překvapení. Poslouchám všechny ty jeho mechanické zvuky, nějaké to klepání mi připadne nové, ale jinak je to starý známý desmo dvouvál. Otáčky a další potřebné informace mi ukazuje barevný TFT displej, podobný jako u Panigale V4. Nejsem na tyhle digitální vymoženosti moc hračička, ale vidím, že je zde vše potřebné, včetně možnosti nastavení jízdního módu. Volím SPORT, jak jinak…
Monstrózní svezení!!!
Zmáčknu nastavitelnou páčku spojky, jednička příjemně klapne a jedem. Převodovka celkově zaslouží hodnocení deset z deseti hvězdiček. Všechny kvalty tam padají jako po másle, za tři dny a 700 km převodovka řadila bez jediného falešného kvaltu. Vždycky bez vyjímky se snadno zařazeným neutrálem a bezchybně fungujícím quickshifterem, který jen podtrhuje sportovní ráz a dělá Monstera ďábelsky rychlým. Motor ten sportovní dojem rozhodně nekazí. Přestože výkon 111 koní není omračující hodnota na chlubení v hospodě, tak průběh výkonu společně s nízkou hmotností dělá z Monstera okreskovou raketu. Jak jde ten motor lačně po otáčkách od 4 do 9 tisíc otáček je neskutečný, v průběhu není žádná prodleva a cosi jako zhrubnutí zvuku od 7 tisíc otáček se snadno stane návykovým. Navíc to prskání z výfuku při podřazování, to je balzám pro motorkářovo ucho, srdce i duši.
Klidné projížďky prostě nesnáší
Tuhle okreskovou raketu v letu rozhodně nezastaví ani zatáčka. Podvozek je neskutečně odladěný a poměr nastavení mezi sportem a komfortem zde má parametry génia. Firemní nastavení funguje na jedničku, levou zadní zvládne tlačení na pilu při jízdě blížící se hraně a nevytřepe ze mě duši ani na rozbité okresce. Ne, není mu prostě co vytknout. A když je třeba rychlost krotit, jsou tu Bremba s ABS od Bosche s cornering funkcí. Příjemně se dávkují a přes nastavitelnou páčku dávají jezdci dobrý feedback. Přední brzdě není co vytknout. Zadní brzda bývala u Monsteru 821 problematická, často se zavzdušňovala. V aktuální verzi Monsteru už brzdí, jak má. Celkový sportovní dojem podtrhují pneumatiky. Pirelli Diablo Rosso III dlouhodobě považuju za to nejlepší, co můžete v dnešní době na ostrý naháč obout a tady se mi to potvrzuje. Stoprocentní pocit jistoty, zhodnocení dávám naprosto bez výhrad. Monster jsem testoval na suprových silnicích v Jeseníkách a Rychlebských horách, které si v ničem nezadají kvalitou s horskými silničkami v Alpách. A místní lidé jsou neskutečně milí a usměvaví. Nevěříte? Zajeďte si tam taky! Ze Šumperka odbočte na Hanušovice a přes Ramzovou pokračujte do Lipové lázně. Silnice z Lipové přes Vápennou a Žulovou do Černé vody má nový asfaltový povrch a rozhodně stojí za projetí. Pobavíte se…
Monstrózní resumé
Ve dvou na motorce nejezdím, na to se mě neptejte. Spotřeba mě nezajímá, to jen tak pro pořádek... Tak abych to shrnul. Pokud jde o nového Monstera, měl jsem zbytečné předsudky. Po jeho testování už teď vím, že jsem byl fakt mimo. Když vynechám vzhled, který je čistě subjektivní záležitost, jde podle mě o naprosto dokonalého naháče. Má libově odladěný podvozek, fantasticky zábavný motor a svému účelu odpovídající ergonomii. Průměrného jezdce posune dál, zkušeného jezdce nadchne, začátečníka s potřebnou dávkou respektu nezabije. Podle mě jde jednoznačně o nejlepšího Monstera, kterého kdy v Bologni vyrobili. Divím se, že jich na silnici nevídám víc. Považuju za nutné víc než kdykoli předtím, si tuhle motorku vyzkoušet na vlastní kůži. Abyste se jako já zbavili zbytečných předsudků!
Kdo netestuje... Neví, co je dobrý!
Ducati Monster můžete vyzkoušet v rámci našeho testování na jeden i více dní. Domluvíte si termín testování, složíte na něj kauci 30 000 Kč a jezdíte. Nic složitého…
