Když jsem si ten zářijový pátek odpoledne přijel do Dmoto pro motorku, měl jsem v plánu odjet na Aprilii Tuono 660. Chtěl jsem tuhle štiku mezi střední třídou naháčů srovnat s Ducati Monsterem a dvouválcovým Streetfighterem, které jsem testoval v létě. Osud tomu chtěl jinak a na šedé dlažbě přede mnou stál čtyřválcový Tuňák 1100 Factory. Já mu prostě nedokázal odolat. Přece jen jsem odjezdil většinu svého motorkářského života na těch nejostřejších naháčích „své doby“. V garáži mi ve své době stály celkem tři Tuona, jezdil jsem na každé generaci od jeho uvedení na trh. Moje zvědavost a chuť ho vyzkoušet zvítězila. Jaké je Tuono V4 ve své aktuální verzi?
Vypadá divoce, i když jen stojí
Aprilia Tuono V4 byla od začátku krásná a na první pohled divoká motorka. Na tom se ani posledním faceliftem v sezoně 2021 nic nezměnilo. Na první pohled je jasné, že se nejedná o klasického naháče konstruovaného od prvních čar na papíře pro řádění po okreskách a pro městskou rebelii. Tady je na první pohled zřejmá okruhová DNA. V Aprilii vzali před 20i lety svoji okruhovou mašinu RSV4, kopli na ni vyšší řídítka, sebrali něco z kapot, přemapovali motor a vida, první Tuono bylo na světě. Ostře řezaná silueta mašiny, krátká prdýlka, pevný hliníkový rám jsou první, čeho si všimnete. Designéři Aprilie si v posledním faceliftu pohráli s přídí mašiny. Sjednocení vzhledu s menším Tuonem 660 motorku fest omladilo. Pohled zepředu mě hrozně baví – úzká světla s obrysy LED světel pro denní svícení ve tvaru dvou „V“ jsou nezaměnitelná a už z dálky dávají vědět, že se blíží něco svižného. LED technologii používají i hlavní světlomety a svítí fakt neskutečně. O parník víc, než staré prokleté halogeny v Tuonu V4 1100. Navíc přední světlomety aktuálního Tuona umí přisvěcování do zatáček, což je zvlášť ve vyšších rychlostech velice užitečná vychytávka.
Stačí vzít řídítka do ruky
Už po usednutí do sedla cítíte, že s touhle motorkou se má jezdit rychle. Vyšší posez určuje v kombinaci s vysoko umístěnýma stupačkama, že volnost náklonů má u Tuňáka přednost před pohodím. Řádně ohnutá kolena dávají možnost pevně mezi nimi sevřít skvěle tvarovanou nádrž. Sedlo má Tuňák sportovně tuhé, ale ani po celodenním jezdění k němu nemám výtku. Kokpitu dominuje velký barevný TFT displej, je dobře čitelný za každého počasí. Nezkoumal jsem možnost customizace jeho uživatelského rozhraní, vyhovovalo mi tovární nastavení s dominantním otáčkoměrem a rychloměrem a doplňujícimi daty (kvalt, teplota motoru, palivo, čas atd). Jakkoliv se zdá ovládacích prvků na první dobrou ažaž – jedno tlačítko vpravo, joystick vlevo a další tlačítka + a – pro ovládání úrovně kontroly trakce a čert ví čeho, všechno je celkem intuitivní a v menu se už za chvíli dobře orientuju.
175 koní čeká, jak otočíte zápěstím
Po aktivaci zapalování klíčkem a stisku startéru véčtyřka naskočí a s ní vám najede husí kůže. Zvuk Italové umí a tenhle přísnej chraplák Tuona je ve všech otáčkách rocková fantazie. Jednička tam hezky padne a vlastně celkově není převodovce co vytknout. Všechny kvalty má jasně definovaný. Za celý víkend nebyl ani jeden falešnej kvalt. A potom ten jejich Aprilia quickshifter… ten je prostě a jednoduše FANTASTICKÝ. Nahoru řadí bleskově za doprovodu závodního štěknutí, dolů jistě a bez nepříjemných projevů. A motor? Ten je… prostě hafo ukrutnej… Ta motorka jede strašně! Už od čtyř a půl tisíce otáček tahá jako divá, od sedmi tisíc jede čistý peklo. Fakt rychle vám dá najevo, že jde o bike na samotném vrcholu potravního řetězce. Upřímně jsem měl permanentní pocit, že se mě ta mašina pokouší vystřelit ze sedla a jen jízdní asistenty jí to nedovolí. Launch control se postará o neskutečné starty z křižovatky, wheelie control pustí na horizontu přední kolo jen tak nahoru jak si troufneš a kontrola trakce dovolí v „přísnějším“ nastavení i bezpečný namalování čáry při výjezdu z vinglu. Tuono V4 brzdí třmeny Brembo M.50. Brzdy jsou ostrý jak břitva, zcela adekvátně dimenzované k téhle mašině. O bezpečí se stará poslední generace ABS s funkcí brzdění v náklonu.
Klidný projížďky prostě nesnáší
Aprilia Tuono V4 je přesně ta motorka, na které podle mě nejde jezdit pomalu. Možná, že s někým jiným umí Tuňák jezdit i pomalu. Vyžaduje to však obrovskou dávku vnitřního klidu a sebeovládání. Na rozdíl od toho proletět tunelem v centru Brna Tuňákovi přijde úplně normální. Ne vážně, tahle mašina je šíleně rychlá. Na okruhu bude zmrzlinám zatápět, na okreskách je poseká. Ve městě ji při proplétáním provozem malinko limituje geometrie, která je přísně okruhová. I na okreskách ji moc nebaví náhle měnit poloměr zatáčky. Aby byla perfektní, jezdec ji musí řídit přesně a přísně, má ráda jasný a sebevědomý povely. Pořád tady platí, čím rychleji, tím líp. Takhle „velký“ Tuono fungovalo vždycky. Svižné tempo jízdy podporuje podvozek od Ohlinsu. Má přísně nalinkovaný sportovní charakter, který z vás přitom nevytřepe duši na horších silnicích.
Aprilia Tuono V4 byla, je a bude mašina pro pořádný chlapy
Vlastnil jsem celkem tři Tuona, jezdil jsem na každé jeho generaci odvozené od RSV4. To máte přes 10 let od roku 2012. Svoji DNA si Tuono V4 drží furt stejnou, každá jeho generace funguje líp. Poslední Tuono V4 není vyjímka. Je to nejlepší Tuono ever! Ukrutně jede a všechno v něm funguje přesně tak, jak má. Motorka pro začátečníky to teda rozhodně není. I pro profíka je Tuono V4 mašina, která mu sice dokáže prodloužit mládí, ale taky umí zkrátit život. A kam se teda vlastně Tuono V4 hodí? No… ve městě to s ním přežijete, ale jeho hřiště to fakt není. Okresky s ním baví, ale už tady platí, že čím otevřenější a rychlejší, tím víc se tu cítí jako doma. A tím se dostáváme až na okruh, což je byla a je jeho domovina, přesně sem Aprilia Tuono V4 patří. Mít Tuňáka V4 v garáži a nejezdit s ním na okruhu je podle mě ukrutný hřích.
